Co chceme, nové strany nebo nové lidi?

Nejlepší odpovědí je asi staré, dobré a prověřené. Je ovšem pochopitelné, že tam, kde stávající politické reprezentace pozbyly důvěry, obracejí se lidé k něčemu novému. Je ale iluzorní hledat spásu v nových stranách v představě, že tím vybíráme i nové politiky. Nepíšu tento text před volbami, abych pohanil soupeře ODS na pravici, ale abych vysvětlil způsob politiky, jenž považuji za dlouhodobě přínosnější a který jsem se tedy rozhodl podpořit.

Fakticky jsou úspěšné nové strany ovládány politickými matadory, kteří buď jinde neuspěli, byli odstaveni anebo stihli včas naskočit právě na tu bárku, kterou společenská touha po změně vynesla na té největší vlně, a rychle se chopili vesla. To je typicky jádro „topky“ pocházející z KDU-ČSL, i případ VV, jejíž mnozí čelní politici to zkoušeli už v jiných stranách. Z toho pak pramení nářky politických nováčků, kteří se do nových stran hrnou, že uvnitř není žádná demokracie, ale diktatura těchto zkušených šíbrů. V Brně jsou příkladem stížnosti z místní TOP09, která má být ovládána bývalým lobbistou KDU, na úrovni městské i městských částí.

Je to nakonec i logické, protože jiné subjekty většinou nezískají peníze od různých skrytých sponzorů a nemohou tak prorazit. U nových stran sledujeme i různé netransparentní šachy jako je škrtání kandidátů na poslední chvíli – jak „topka“ tak VV škrtají z čelných míst kandidátek doslova hodiny před limitem. Nebo jsou některá neposlušná sdružení zcela rušena, aby raději nekandidoval nikdo a nebyla narušována vnitřní disciplína strany. Té pak vládnou pevnou rukou malé skupinky kamarádíčků se společnými zájmy, kteří to spolu táhnout již léta jako Kalouskova partička na Ministerstvu obrany, anebo doslova rodinné klany či manažeři jedné firmy jako VV.

Jistě, dá se říci, že jde o dětské nemoci, které se dospíváním odstraní. Většina takových stran se však dospělosti nedožije, protože klika, která je ovládá, je užší a hůře kontrolovatelná. Proto zkorumpují dříve, než se stihnou etablovat. Příkladným je osud Unie svobody, která se před svým koncem stala zcela neřízenou střelou v rukou lidí okolo pánů Němce a Dimuna.

Naproti tomu stojí zavedené strany, které mají desetitisíce členů. Jistě, některé části těchto molochů jsou zcela shnilé a zralé k výměně. Je tomu tak proto, že se v určitých místech snadno dostali k moci malé skupinky podnikavců, jež měly buď příliš velký úspěch díky zavedené značce anebo příliš slabou vnitřní opozici. Velké strany jako celek však dokážou tuto hnilobu léčit, i když někdy pomaleji, než bychom si představovali. Jsou totiž doslova státními institucemi s odpovědností a snahou o trvalé působení a vedení státu. Proto jsou schopny radikálních změn, jako třeba poslední kongres ODS, ale i chirurgických řezů tam, kde se hniloba dostává na povrch.

Nejvyspělejší demokracie jsou známy tím, že se zde dlouhodobě střídají stále stejné strany – např. v Británii či USA i stovky let. Demokratická pravidla a etické standardy se totiž musejí pomalu vypiplat, čemuž neustálé revoluce nesvědčí. Naopak nestabilní a ještě zkorumpovanější politické systémy na východ a na jih od nás se vyznačují stálou obměnou politických stran.

Proto vidím lék pro naši politickou kulturu spíše v nápravě etablovaných stran, které pokrývají všechny hlavní ideologické směry a společenské skupiny. Je bychom měli přijmout jako základní instituce našeho státu a věnovat jim náležitou pozornost. Např. tím, že se sami zapojíme a nenecháme místní buňky ovládnout malou skupinkou příživníků. A také tím, že ve volbách pečlivě zvážíme, kdo se osvědčil a koho je spíše třeba vyměnit. Volební systém zvláště v komunálních a senátních volbách k tomu dává velkou příležitost. Nepodléhejme všeobecným náladám a nevolme kandidátky narychlo zformované z několika takových "nových politiků" nevyhnutelně doplněné řadami rodinných příslušníků a známých, kteří se o politiku mnohdy ani nezajímají. Věnujme trochu svého času a seznamme se s jednotlivými kandidáty, kteří jsou v místě veřejně činní dlouhodobě, s jejich historií a volebními programy.